Koncentrační tábor Osvětim

Zobrazeno: 1323

Když píšu tento článek, jsem již dávno doma. Fyzicky. Duševně jsem stále v místech, kde byla smrt a lidské utrpení na denním pořádku...

Ráno okolo sedmé hodiny se začínáme pomalu scházet u školy – my, studenti třídy E3. doplněni o žáky z jiných tříd pod velením pedagogického dozoru ve složení Mgr. Forman, Mgr. Zrnová, Mgr. Drápelová a Ing. Svatošová. Několik málo minut po půl osmé přijíždí náš autobus a my vyrážíme. Cíl cesty? Koncentrační tábor Osvětim.

Příjemně výletově naladěni absolvujeme šestihodinovou cestu do Polska s malou občerstvovací zastávkou v Olomouci. Po krátké pauze jedeme dál a hladce překračujeme hranice. Čím více se blížíme k cíli, tím víc je na některých tvářích vidět strach z toho, co uvidí, jak moc to na ně bude působit. Jsme na místě. Už pohled na areál obehnaný cihlovou zdí a ostnatým drátem nám nedělá moc dobře. I přesto vystupujeme z autobusu a chystáme se čekat na začátek prohlídky, protože jsme dorazili o více než hodinu dříve.

Pan ředitel odchází ještě zjistit podrobnosti ohledně naší prohlídky a vrací se překvapivě s pozitivní zprávou – na prohlídku vyrazíme o hodinu dříve. S hlubokým nádechem vcházíme do budovy, kde se nachází pokladna a také místo, kde dostaneme sluchátka. Venku ještě čekáme na průvodce a pak vyrážíme. Asi po sto metrech dorazíme na začátek. Nechvalně známý nápis „Arbeit macht frei“ umístěný nad vstupní branou působí depresivním dojmem. Stojíme před ní a každému z nás se honí hlavou jediné. Stojíme před branou, kterou do tábora proudily stovky tisíc lidí. Mezi námi je jen jeden rozdíl – oni si šli pro smrt, my se jdeme podívat, jak moc trpěli. S velkým sebezapřením vstupujeme do areálu.

Procházíme jednotlivé bloky, kde jsou umístěny rozličné expozice. Fotografie, na kterých je zachyceno lidské utrpení a bolest, jen podněcují naši stísněnou náladu. Procházíme se po cestách, jež jsou možná vyrovnány lidským popelem vymeteným z kremačních pecí. Po cestách, na nichž probíhaly několikahodinové nástupy vězňů před odchodem do „zaměstnání“ i po příchodu z něj. Stojíme před popravčí zdí, kde nacisté prolévali krev nevinných lidí.

Po prohlídce „baráků“ s fotografiemi vstupujeme do jednoho, který je zachován v původní podobě. Procházíme úzkou chodbou, jejíž zápach jen umocňuje ten stísněný pocit, který tam vládne. Nahlížíme do „pokojů“, kde vidíme spoustu úzkých třípatrových postelí vystlaných pytli slámy, kde spali v každém patře až tři vězni.

O několik minut později vcházíme do vězení. Do vězení, kde docházelo k velmi krutým trestům za sebemenší prohřešky. Nahlížíme do cel a pomalu sestupujeme po schodech do podzemí. Zde je hladomorna a pak několik miniaturních kobek, kam se na několik málo centimetrů čtverečních museli vejít 4 i více vězňů. Vycházíme po schodech a jdeme si prohlédnout vězeňské umývárny. Umývárny, ve kterých zůstalo oblečení těch, kteří museli vyjít ven mřížovými dveřmi, oblečení těch, kteří se z vězeňského dvora už nikdy nevrátili.

V dalším „baráku“ nás čeká něco, co jsme v hloubi duše možná ani vidět nechtěli. Za sklem, v obrovské místnosti se na velké hromadě kupí dvě tuny vlasů. Lidských vlasů, které nacisti ostříhali mrtvým a za pakatel je prodávali do Německa, kde z nich byla v místních továrnách vyráběna hrubá tkanina. Pohled do skleněných vitrín umístěných pod okny vydrží jen málokdo. Jsou v nich totiž umístěny panenky, oblečky a botičky dětí, které se z tábora už nikdy nevrátily. V další místnosti je jen úzká chodba mezi dvěma prosklenými vitrínami. Tam jsou na haldě naházeny tisíce párů bot. Jsou to boty lidí odvlečených do plynových komor, boty, které si předtím museli zout a boty, které dostali lidé z nového transportu. Stísněný pocit z tohoto pohledu umocní stovky kufříků naházených na další hromadě. Kufry se jmény a adresami lidí, kteří nevěděli, co s nimi bude. Stejně opuštěně vypadají i hromady nádobí, zubních kartáčků a hřebenů, které po příjezdu do tábora už nikdy neviděly své majitele.

Vycházíme z bloku a pokračujeme dál. Průvodce nám ukazuje vilku stojící v bezprostřední blízkosti tábora. Patřila jeho veliteli Hessovi. Ani ne 200 metrů od ní stojí ta nejhrůznější budova tábora. Budova, která dokázala denně zabít na 8000 lidí. Budova, do níž lidé skoro utíkali. Plynová komora, kterou nacisté vydávali za koupelnu a lidé utrmáceni z několikadenního transportu se těšili na to, až ze sebe smyjí pot a špínu z cesty. Budova, do níž lidé sice utíkali, ale z níž se už nikdy nevrátili. Už jen vstup do té kamenné kobky je hororovým zážitkem. Stojíme uvnitř a ze zčernalých zdí cítíme lidský strach, bezmoc a beznaděj. Na stropě jsou otvory, kterými se dovnitř sypal plyn. Tolik hrůzy na jednom místě jen málokdo z nás zažil. Dveřmi procházíme tam, kam se dostal každý mrtvý z komory. Jsme u kremačních pecí, které likvidovaly  hrůzné činy německých nacistů.

Po východu z budovy nikomu z nás není do smíchu. Se zachmuřelými výrazy se vydáváme k východu z tábora, odevzdáváme sluchátka a autobusem se přesouváme do tři kilometry vzdálené Březinky – součásti hlavního tábora Osvětim. Součásti desetkrát větší. Pohled na cihlovou věž s bránou, kterou vedou koleje do areálu, nám vzal poslední zbytky humoru, které nám po předchozí prohlídce ještě zbyly. Jsou to koleje, po nichž dennodenně přijížděl do tábora vlak naložený tisíci nevinných lidí. Vydáváme se do mužské části tábora. Tuto část tvoří několik dřevěných budov, původně sloužících jako stáje pro 52 koní. Později bylo v jedné budově ubytováno několik stovek vězňů. Třípatrové palandy nechybí ani zde. Spodní patro je tak nízko nad zemí, že krysy, kterých zde byl nadbytek, měly svou potravu, člověka spícího právě zde, naservírovanou jako na stříbrném podnose.


V dalším „baráku“ vidíme umývárnu a toalety. Nejde o toalety v pravém slova smyslu, jsou to spíše otvory umístěny jeden vedle druhého nad dlouhým kanálem. Takových otvorů je tam více než 160. Je to strašlivá podívaná. Posledním místem naší prohlídky je právě ona věž nad kolejemi, z níž máme celý tábor jako na dlani. Ženská část je poničená nedávnými povodněmi a domy se pomalu propadají. I v mužské části je jen zlomek domů, zbytek vyhodili nacisté do povětří, když prchali před přicházející Rudou armádou. Po výbuchu z nich zbyly jen komíny trčící ze země.

Naše prohlídka je u konce. Chodili jsme po místech, kde umírali lidé, po místech, kde bylo utrpení a ponižování na denním pořádku. Byli jsme na místech, kde se člověk k člověku choval hůř jak ke zvířeti. Tenhle výlet byl nejen obrovským zážitkem, ale i velkým ponaučením. Díky proto za něj, i když nikdo z nás by se na tahle místa plná strachu a špatného zacházení už nikdy nevrátil.
 
 
Michaela Marková, třída E3.





 
 
 

O škole

Studium

Projekty

Zřizovatel:  
 
     

Nebuďte průměrní,
přidejte se mezi elitu...

chev