Deník cestovatele aneb Jak jsme reprezentovali OA v Anglii

Zobrazeno: 1257

 

Úterý a středa

Bylo devátého června. Na parkovišti předem určeném se začínala sjíždět naše výletní skupina, tedy studenti různých ročníků Obchodní akademie a několik doplňujících žáčků ze Základní školy Wolkerovy. Panovala drobná předcestovní nervozita, a jak to tak na podobných akcích bývá, zmatek. Přibývalo mladých ekonomů i cestovních tašek, kufrů a v devět hodin náš autobus vyrazil směrem ke vzdálené Anglii. Těšili jsme se všichni, ale také jsme věděli, jaká dlouhá cesta je ještě před námi. Pustili jsme se do zásob jídla a se zamračeným Českem jsme se rozloučili ve dvě hodiny odpoledne na německých hranicích. Návštěvníky této sousední země jsme se stali na několik dlouhých hodin. Vždy jsme uvítali zastávky na občerstvení a protažení a pak jsme se opět naskládali na malá sedadla. Za okny našeho dopravního prostředku se setmělo. My jsme si u benzínové pumpy vyčistili zoubky a ulehli k ne příliš pohodlnému spánku. Většina z nás zaspala jak příjezd do Belgie, tak i do Francie, ale o to příjemnější pak bylo probuzení. Čekali jsme na trajekt a věděli, že ona slibovaná Anglie už není daleko. Loď byla obrovská a těžko se nám věřilo, že se něco tak obrovského vůbec může udržet na vodě. K našemu štěstí udrželo. Užívali jsme si čerstvého nočního vánku a výhledu na vzdalující se světýlka francouzského přístavu Callais. Uplynula hodinka a půl, než jsme konečně vystoupili na pevninu Spojeného království. A tím okamžikem začala naše cesta za poznáním místních památek a kultury.

Stále ještě rozespalí z náročné cesty jsme se vrhli do víru již dávno probuzeného Londýna. Představa, že budeme příštích jedenáct hodin na nohách, nás sice trochu skličovala, ale touha po poznání byla silnější. A že jsme toho za ten den nezhlédli málo. Co všechno jsme tedy viděli a prošli? Tak prvně se mi v myšlenkách zakotvilo „London Eye“, velké ruské kolo s půvabným výhledem na Temži a všechny ty velkolepé budovy na jejím břehu. Na Hodinovou věž a její proslavený Big Ben, budovu Parlamentu, Westminsterské opatství, park sv. Jakuba, Buckinghamský palác, budovu jízdní gardy a mnoho dalšího se ale také nedá zapomenout. Přestože jsme byli opravdu zvídaví, těžko napsat o všem, co jsme za tento den, napěchovaný, zážitky zvládli zhlédnout. Bylo toho opravdu moc. Obdivovali jsme červené dvoupatrové autobusy, dominantu Londýna, neodmyslitelné telefonní budky a černé taxíky. Skončil program a nás čekala zkouška ohněm. Tedy přesněji řečeno, zkouška naší angličtiny. Měli jsme se ubytovat v rodinách. Mnozí z nás se necítili ve své kůži, když jsme na místě srazu čekali na své hostitele. Nebylo to tak zlé, jak jsme si pobyt malovali. Spíše naopak. Když si mě a mou spolubydlící vyzvedla postarší usměvavá a komunikativní paní, hned nám spadl kámen ze srdce. Okolo deváté hodiny večer jsme uléhaly do postýlek, které se nám po minulé noci zdály nesmírně pohodlné, s bříškem plným dobré večeře, a přemýšlely, co nás asi čeká zítra.

 

Čtvrtek

Po ryze anglické snídani (tousty, marmeláda, nutela, cornflakes s mlékem a k tomu džus nebo čaj) nás naše dočasná „maminka“ odvezla na místo, kde si nás včerejšího dne vyzvedla. Z onoho místa jsme, živě si vyměňujíce dojmy z rodin, vyrazili směrem k Beachy Heads a Seven Sisters, tedy dvěma místům na jižním pobřeží Anglie poskytujícím dechberoucí výhled na ony pověstné bílé útesy. Ještě předtím jsme ale zhlédli obrazec zvaný Long Man, obrovský obrys muže vytrhaný na úpatí kopce s křídovým podkladem. Jeho vznik prý sahá hluboko do minulosti. Nastal čas zhlédnout ony slibované útesy sebevrahů, jak se jim také říká. Všichni jsme fotili, co se dalo, aby i naši známí doma v Čechách mohli později obdivovat tento neobyčejný přírodní úkaz. Až se nám z té výšky tajil dech.

Nastal čas vyrazit zase o kus dál, tedy do přímořského městečka zvaného Brighton a jeho obřího akvária. Viděli jsme obří želvy, vykrmené kapry, opravdové žraloky, prošli jsme si zrcadlovým bludištěm a ještě plni dojmů z vodního světa jsme vyrazili za velkými nákupy do centra města. Nelenili jsme a prošli jsme všechny obchody, které nám paní průvodkyně doporučila. A že jich nebylo málo! Jiní se radši posadili na oblázkové pláži a po dobu volna se kochali krásou moře. S taškami plnými suvenýrů jsme se všichni úspěšně sešli na správném místě, naskákali do autobusu a vyrazili „domů“.

Pátek

Probudili jsme se do slunečného a horkého anglického dne. Po snídani jsme se jako předchozího rána sešli na již známém parkovišti a již s autobusem vyrazili do Rochesteru, půvabného městečka. Navštívili jsme místní hrad a muzeum Charlese Dickense, který zde žil, a mnohá jeho tvorba je tímto místem inspirovaná. Tomuto umělci však byla zasvěcena pouze polovina muzea. Druhá byla rekonstrukcí vězeňských lodí, které na místní řece ve středověku kotvily, a připomínala jejich hrůzné podmínky.

Další na programu byl Leeds Castle, podle paní průvodkyně nejkrásnější hrad v Anglii. Byl opravdu nádherný, především obrovská zahrada. Zde jsme také měli možnost na chvíli se ztratit v labyrintu. Nakonec ale všichni úspěšně našli cestu do středu a potěšeni tímto úspěchem jsme se nechali odvézt zpět do Londýna, abychom si koupili něco na zítřejší dlouhou cestu. A abychom se na ni také vyspali, už jsme se chystali do rodin.

Sobota

Poslední den v deštivé, ale přesto krásné Anglii, jsme započali velkým balením, loučením, nakládáním do autobusu a zmatkováním. Pak se započala další dlouhá túra v útrobách Londýna. Prvně jsme se prošli krásným chrámem sv. Pavla a po schodišti nahoru do jeho šeptající galerie. Následně jsme kráčeli k Tower Bridge, pohádkovému mostu, jenž nás dovedl k Toweru, hradu o kterém se říká, že kdo jej nenavštívil, jako by ani nebyl v Londýně. Vrhli jsme na se dvouhodinovou prohlídku. Dívčím romantickým duším braly dech korunovační klenoty, bojovné chlapecké povahy zas okouzlila výstava brnění a válečných zbraní.

Po prohlídce jsme vypluli směrem na Greenwich. Doslova vypluli. V malé výletní loďce jsme se na vlnkách něžné Temže dokodrcali až na břeh. A nedaleko odsud nás již očekávalo námořní muzeum, kde jsme si prohlédli modely lodí, naučili se dělat vodní vír a posmutněli nad uniformami padlých námořníků. Utíkali jsme na observatoř, abychom si stihli prohlédnout onen věhlasný nultý poledník. Byl tam, a tak jsme mohli v klidu nasednout do autobusu a vyrazit vstříc domovům a rodinám.

Neděle

Neděle se stala dnem zasvěceným jenom cestování, tedy toho není mnoho k popisování. Snad jenom, že na hranicích se nám trochu zastesklo po bláznivé Anglii, ale jak se říká, všude dobře, doma nejlépe.

 



Barbora Dvořáková, třída 2.A


O škole

Studium

Projekty

Zřizovatel:  
 
     

Nebuďte průměrní,
přidejte se mezi elitu...

chev